Před 20 lety vyhnal premiér Klaus svou přezíravostí lékaře do ulic. Od té doby se mnohé změnilo. Předsedou vlády je sociální demokrat, se zdravotníky jedná vstřícně a diplomaticky. Navíc si před podzimními volbami nechce dělat zbytečné nepřátele. Hospodářství vykazuje výborné výsledky, a tak slíbil navýšení platů státním zaměstnancům a také všem zdravotníkům. Za takové situace se člověk diví, že lékaři svolali mimořádný sjezd své profesní komory a hovoří o krizi. Nevychází sice do ulic, ale přesto se tváří odhodlaně, píše profesor Josef Veselka pro ihned.cz.
Seděl jsem také na tomhle sjezdu a uvědomil si, že právě před dvěma dny mi jedna z nejlepších lékařek naší kliniky oznámila definitivně svůj odchod do zahraničí. Mezi několika argumenty zazněl i ten ekonomický. Pokud by neměla našetřeno, pak by ze svého platu v Praze obtížně vyžila. Současně zmínila i řadu chyb našeho postgraduálního systému, který z běžných doktorů má dělat odborníky. Musel jsem se vším souhlasit. A to jsme ani nemluvili o těch, pro které si zdravotnictví každý stát vytváří – o pacientech. Za 7 procent HDP nemůžeme vytvářet komfort a kvalitu rozvinutých evropských zemí, které ze svých silnějších ekonomik ukrajují procent 10, a už vůbec ne té americké dávající procent 18.
Politici se tradičně ústy ministrů financí zaštítí naoko racionálně znějícími argumenty mířícími na efektivitu ve zdravotnictví a označující systém za černou díru. Zřejmě ho tím srovnávají s výbornými nákupy padáků, stíhaček a bojových vozidel či čerpání evropských fondů jednotlivými ministerstvy. Prostě systémy v naší zemi fungují výborně, pouze to zdravotnictví je málo efektivní a až se v tomto punktu zlepší, tak si tím zaslouží více peněz.
Této argumentaci však nikdo živící se v českém zdravotnictví už dávno nemůže věřit. Proto ty odchody lékařů do zahraničí a současně i mimořádný sjezd České lékařské komory. Ani zdravotníci však nejsou bez viny. Lobbing jednotlivých odborných společností a jejich vůdců vedl k rozdrobení české medicíny na nesmyslně malé základní obory. Logika medicíny se vzpírá uvěřit, že to kdokoliv myslí vážně a má k tomu jakékoliv jiné důvody než ty osobní. A tak tedy dozrála situace, při jejímž řešení to bez principiálního postupu politických elit ruku v ruce s Českou lékařskou komorou nepůjde. Pokud se dramaticky nenavýší finanční prostředky směřující do zdravotnictví (a to nejen do zdravotnických platů) a nezkultivuje celý systém postgraduálního vzdělávání, budou i příští vlády čelit zásadním krizím, ve kterou však i současná situace může také přerůst. Problém je na stole a je dobře definován. Nyní ho stačí už pouze vyřešit.
