Devět let jsem pracoval v oblasti intenzivní péče ve velké Fakultní nemocnici. Současně jsem si ke svým službám na JIP přibral služby na záchranné službě. Hlavním důvodem byla chuť přiučit se urgentní medicíně. Dalším byla i možnost si přivydělat. Zároveň jsem učil na Lékařské fakultě a pracoval ve výzkumu. Vše jsem dělal proto, že mě medicína velmi baví a chtěl jsem získat maximum dovedností a vědomostí.
Přečtěte si další z příběhů z praxe, který nám přišel po Facebooku.
Svědomitě jsem se vždy snažil odvést svoji práci a dělat vše ve prospěch pacientů. Bylo to samozřejmě na úkor vlastního volného času. Nezbýval mi již prakticky žádný a navíc ani s maximem služeb jsem nedokázal dosáhnout platu, o kterém setrvale píší novináři, že je v nemocnicích standardem.
Navíc mi někdy přesčasové hodiny z výplatní pásky zmizely a podobně. Pohár trpělivosti i přes můj víc než pozitivní vztah k mému mateřskému pracovišti přetekl. Smutně jsem ČR opustil a nyní pracuji v Německu.
S úlevou zde na vlastní kůži zjišťuji, že úrověň medicíny v České republice je srovnatelná s velkými centry v zahraničí. Co je zde v zahraničí jiné, je ale férové a korektní jednání ze strany personálního oddělení nemocnice. Přesčasové hodiny jsou propláceny, neexistuje nějaká dvoukolejnost smluv, které by někomu zajišťovaly vyšší plat jen proto, že pracuje v určitém oboru a podobně.
Vzhledem k aktuálnímu nedostatku lékařů v Německu je práce i tam opravdu hodně, ale lékaři ji dostanou zaplacenou. Navíc mají zcela jasné podmínky a průhledný systém dalšího vzdělávání, což především mladší kolegové velmi vítají.
Všem lékařům a zdravotním sestřičkám přeji v České republice pevné nervy a hodně sil. Jejich situace není lehká a medicína v ČR je i díky jejich maximálnímu nasazení na špičkové úrovni, přestože celý systém se pomalu bortí.
